Kurva z Barcelony

Josef Šíma, Kurva z Barcelony

1940, olej na plátně, 80 × 60 cm, značeno vlevo dole: Šíma 940, O 327. Zakoupeno od soukromého majitele v roce 1972.

Obraz Kurva z Barcelony Josefa Šímy (1891–1971) existuje ve třech podobných verzích. První Šíma vytvořil v roce 1937, druhou potemnělejší ze sbírky GAVU Cheb o tři roky později a konečně poslední v roce 1961, v závěrečném období své tvorby, které následovalo po několikaleté tvůrčí pauze, kdy se jeho malba ještě více odhmotnila a prosvětlila.[1] Důsledně však zachoval všechny základní komponenty obrazové kompozice, ať už jde o schodiště mezi domy, jakési břevno zakrývající tvář ženy, červený tón fasády v zadním plánu a tajemné temné okenní otvory domu vpravo (na chebském obraze dosahuje jejich čerň téměř absolutní hodnoty).

Charakteristickým znakem Šímovy tvorby je migrace symbolů, jejichž významy nejsou pevně stanoveny. Platí to i o motivu nahého ženského těla v prostředí města, které najdeme už na jednom z listů bibliofilského alba Paříž z roku 1927.[2] Spojení aktu a města navozuje komplex protichůdných asociací, souvisejících s tématy touhy, ale také polosvěta, prostituce a veřejné morálky… K tomuto motivu se Šíma vrátil v roce 1936 ve svém klíčovém díle Revoluce ve Španělsku (o rok později vytvořil jeho druhou verzi), avšak zcela ho přehodnotil, když zde vyvolává znepokojující dojem tělesného ohrožení. To mu ovšem nijak nezabránilo, aby ho poté znovu použil v původním významu v obraze Kurva z Barcelony, na němž je nápadná zvětšená velikost těla vůči okolním domům. Obě kompozice jsou si tedy velmi blízké jak zasazením ženského aktu, respektive aktů do labyrintu středomořského města, tak i průhledem do nekonečného prostoru modrého nebe. A koneckonců i název odkazuje v obou případech ke Španělsku. Zatímco u Revoluce ve Španělsku nepochybujeme, že jde o přímou narážku na španělskou občanskou válku, druhý obraz souvisí se stejnojmennou básní Pierra Jeana Jouvea ze sbírky Matière céleste, vydanou rovněž v roce 1937, která však válku nijak nereflektuje. Podle všeho si z ní Šíma nevypůjčil jen název, což ostatně odpovídá jeho osobnímu vztahu k básníkovi a jeho dílu, a ve svém obraze verše osobitě interpretoval. Obří žena koresponduje s oslavou ženské sexuální energie, která je ústředním motivem básně. Milostný akt v ní nabývá až mytického rozměru jako spojení se samotnou „matkou Zemí“, tedy podle psychoanalýzy s lidskou planetární zkušeností.

[1] Obě zbývající verze se dnes nacházejí ve Francii. Obraz z roku 1937 byl v roce 2013 prezentován na výstavě „Pierre Jean Jouve, Philippe Roman. Au miroir de l’amitié“ v Bibliothèque nationale de France, jak vyplývá z tiskových materiálů k výstavě dostupných on-line: http://www.bnf.fr/documents/icono_pierre_jean_jouve.pdf. Z nich však není jasný majitel a obraz se neobjevuje v katalogu Šímových prací v této instituci. Druhý obraz (67 × 38 cm, signovaný a datovaný „37/61“) je prezentován v nabídce pařížské galerie Guttklein Fine Art: http://guttkleinfineart.com/project/joseph-sima/.

[2] Album 18 kolorovaných leptů vydalo ve 120 exemplářích nakladatelství Aventinum. Jeden z nich se nachází i ve sbírkách GAVU Cheb.