Bez názvu I–IV

Jiří Kovanda, Bez názvu I–IV

I–III – koncept 1981, IV („cihly“) – koncept 80. léta, realizace 2012. Edice 1/3, sůl, cukr, rohlík, magnetofonová kazeta, cihly, špendlíky.

Ve druhé polovině sedmdesátých let patřil Jiří Kovanda (1953) k malému okruhu českých umělců, kteří reagovali na mezinárodní směr zvaný body art. Jeho nenápadné intimní akce zasazené do všedního života (Na eskalátoru otočen hledím do očí člověku, který stojí za mnou…, 1977) měly naprosto originální charakter. Když je pak v roce 2007 s odstupem třiceti let prezentoval na výstavě Documenta XII v Kasselu, přinesly mu světový věhlas.

Ve zmíněné skupině byl Kovanda nejmladší a jako jediný pokračoval v uměleckých aktivitách i později, když se problematika body artu vyčerpala. Začal vytvářet instalace, v nichž některé principy minimalismu a konceptuálního umění propojil s vlastní poetikou okrajových situací a subtilních gest. Nenápadnost na hranici viditelnosti byla jejich důležitou vlastností a prostředníkem jejich recepce se stala fotografická dokumentace. V roce 1981 například provedl miniaturní instalace Věž z cukru u zdi na Vyšehradě a Slaný roh, sladký oblouk při kamenném zábradlí Mostu 1. máje. Veřejný prostor byl podobně jako u předchozích akcí nejen pozadím, ale i jejich přímou součástí, do jisté míry však vynucenou: nemohly být prezentovány v oficiálních galeriích, natož ve sterilním prostředí tzv. bílé kostky, které například minimal art v podstatě vyžaduje. Kovanda se o to alespoň pokusil „undergroundovým“ způsobem, jak to dokládá jednodenní Instalace 5 (Tabule skla v pusté galerii) z roku 1979 v prázdném výstavním prostoru Městské knihovny, když pracoval jako správce depozitáře v Národní galerii v Praze. Řada prací tohoto druhu, které předpokládají interakci s divákem v galerijním prostředí, však nutně musela zůstat ve stadiu nápadu, zaznamenaného ve skicáku. Tři komorní objekty podle kreseb z roku 1981 mohl realizovat až v roce 2012, a to speciálně pro sbírku GAVU Cheb.

Výchozí myšlenka těchto prací spočívá v tom, že už samotné spojení zcela odlišných věcí – například hromádky soli a magnetofonové kazety – může navodit naprosto specifickou situaci. Kovanda dbal na to, aby výsledné artefakty byly zbaveny všech spirituálních, politických a jiných významů, jako by se doslovně řídil známou větou amerického minimalisty Carla Andreho, jehož texty v té době překládal, že „… umění spočívá ve vyloučení zbytečného“. Šlo mu výhradně o jemné posuny významů, které zbystřují naše vnímání reality, tedy i skryté poezie všednosti a banality… Dnes už některé lehce absurdní konstelace obyčejných předmětů, na něž narazíme v běžném životě, vnímáme jako „kovandovské“.

Také čtvrtá z prací, jíž je sloupek vyskládaný z cihel, rozvíjí nerealizovanou ideu z osmdesátých let. A podobně jako ve Věži z cukru je i zde zřejmá souvislost se známými sochami Carla Andreho, například s dílem Ekvivalent VIII / Cihly z roku 1966 (Tate Gallery, Londýn), tvořeným sto dvaceti pálenými cihlami sestavenými do nízkého kvádru. Kovandovy cihly ovšem na rozdíl od těch Andreho nejsou rozloženy na zemi a také nemají jejich ušlechtilý materiálový a barevný charakter. Jsou to jen obyčejné zednické cihly, v nichž opět cítíme autorovu typickou ironii, zlehčující vážnost a jistou hermetičnost minimalismu.