Člověk

Alois Wachsman, Člověk

1932, olej na plátně, 100 × 80 cm, značeno vlevo dole: Wachsman 32, O 240. Získáno od soukromého majitele v roce 1968.

Výstava Poesie 1932, pořádaná spolkem Mánes v jeho pražské funkcionalistické budově, se stala nejvýznamnější přehlídkou moderního umění v meziválečném Československu. Byla koncipována jako konfrontace české avantgardy (Šíma, Toyen, Štyrský a další) a mezinárodního surrealismu, který tehdy reprezentoval nejaktuálnější směr světového umění. Vedle všech klíčových představitelů tohoto hnutí (Arp, Dalí, Ernst, Giacometti, Masson, Miró, Tanguy) tu byli zastoupeni i umělci, které surrealisté považovali za své předchůdce (de Chirico, Klee). Alois Wachsman (1898–1942) se ujal organizace výstavy, navrhl její plakát a měl tu i nejpočetnější kolekci. Mezi jeho dvaceti devíti obrazy patřil Člověk k těm nejzásadnějším. Zastavil se u něj i Vítězslav Nezval ve svém exaltovaném vernisážovém proslovu: „Alois Wachsman miluje výrazový primitivismus a vyjadřuje jím velmi komplikovanou senzibilitu, která se opájí hrůzou. Jeho obrazy se podobají zvláštním skeletům, montovaným z věcí. Jsou to malované plastiky velmi dramatického obsahu. (…) Jeho člověk je synthesou vilných nohou a kyvadla. Jeho těžká ruka metá lehké blesky, nic než konfety…

Obraz je však především dokladem Wachsmanova kreativního eklektismu: podobně jako další jeho práce z druhé poloviny dvacátých a počátku třicátých let má stylově hybridní tvarosloví odvozené z různých poválečných etap Picassovy tvorby a zároveň je otevřený zcela odlišným podnětům, jaké například nabízel imaginativní lyrismus Josefa Šímy, včetně přebírání konkrétních motivů (zde atmosférický opar v levé dolní části nebo vznášející se krystal, na jiných obrazech se zase objevuje kosmické vejce). Sama figura je groteskním hlavonožcem neurčitého pohlaví poskládaným z organických a geometrických tvarů. Možná, že mnohem spíš než Nezvalovu literárně dramatickou interpretaci obraz vyjadřuje Wachsmanovo originální přesvědčení, že „malba je věc taškáře“, jak prohlásil před otevřením Poesie 1932 v rozhovoru s Adolfem Hoffmeisterem v Rozpravách Aventina.