ChessBall

Milan Mikuláštík, ChessBall

1998, fotbalový míč, šachové figurky, suchý zip VELCRO, návod ke hře v digitální formě v různých grafických formátech. Zakoupeno v roce 2020 od autora.

Jméno Milana Mikuláštíka (1975) se na scéně aktuálního umění začalo objevovat od poloviny devadesátých let. Zprvu to bylo zejména ve spojení s Janem Nálevkou, spolužákem z brněnské Fakulty výtvarných umění, s nímž tvořili autorskou dvojici MINA.[1] Jejich spolupráce přetrvala dodnes, přestože od přelomu milénia začala mít spíše příležitostný charakter. Oba autoři totiž souběžně rozvíjeli vlastní program. Zatímco Nálevka se zabývá především konceptuálně pojatou minimalistickou kresbou, Mikuláštík tvoří v intencích toho, co bylo pro dvojici charakteristické: pracuje s mediální realitou, používá specifický humor, zaujímá razantní postoje, pouze od reflexe uměleckého provozu se více posunul k politickému aktivismu. Mezi jeho klíčová raná díla patří objekt ChessBall z roku 1998 – fotbalový míč, na jehož povrchu pomocí suchého zipu upevnil kompletní sadu šachových figurek. Ač se to zdá neuvěřitelné, podtitul „strategická hra“ je zde pravdivý. Autor upravil šachová pravidla a hratelnost sám doložil při několika veřejných „partiích“, mj. právě s Janem Nálevkou v roce 1999 v rámci sympozia v Trnavě.[2] Práce ovšem není založena na střetu dvou zdánlivě zcela odlišných her, tichého a kontemplativního šachu a hlučného komerčního fotbalu, jak by se na první pohled mohlo zdát. Obě hry totiž mají i společné rysy, především to, že je do jisté míry lze považovat za simulaci či náhražku skutečného boje. V šachu je to zřejmé už z pravidel, z charakteru figur a z terminologie („šach mat“ znamená „král je mrtev“), ale vojenské termíny byly použity i ve fotbale, odkud přešly do ostatních kolektivních her (útočník, obránce, záložník, kapitán, veterán, střetnutí atd.). Mikuláštíkova práce vychází právě z tohoto společného základu. Její podstatou je totiž metafora míče jako Země, kdy nahrazení dvourozměrné šachovnice sférickou hrací plochou koresponduje s posunem od bitvy či lokální války k válce planetární. Tomu odpovídá i zaplnění hrací plochy, které evokuje, jak je dnešní svět doslova prošpikován zbraněmi. Vedle této první a nejznámější verze, kterou díky klasické černobílé barevnosti označuje jako konceptuální, vytvořil i verze další (arte povera, pop-art) s jinou podobou figurek.

[1] Šlo o jeden z nejvýstižnějších skupinových názvů, který se s jistou ironickou sebereflexí vztahoval k jejich přístupu k umění a zároveň byl akronymem obou jmen.

[2] Sympozium Centrum-elita, okraj-priemer, Trnavská univerzita, Trnava, 1999.