Bez názvu (Šedý V)

Stanislav Judl, Bez názvu (Šedý V)

1984, olej, plátno, 120 × 120 cm, značeno vzadu tužkou na slepém rámu: (Šedý V), nikoliv však rukou autora. Zakoupeno v roce 2019 od rodiny autora.

Stanislav Judl (1951–1989) absolvoval Akademii výtvarných umění v roce 1976 v ateliéru Arnošta Paderlíka. Na škole i jistou dobu po ní jeho tvorba nikterak nevybočovala z konvenční dobové produkce, teprve až když zhruba v roce 1979 dospěl k obrazům groteskního ražení, začínala získávat na zajímavosti. Tyto obrazy vytvářel specifickou malířskou fakturou, kterou pak zachovával zhruba následujících pět let. Je v ní proveden i chebský obraz. Malba je hladká a má až emailový lesk, jemně „rozmáznuté“ linie a obrysy tvarů korespondují s „ušpiněným“ podkladem a spolu s dalšími rukopisnými nuancemi vytváří v ploše celého obrazu bohatý vizuální děj. Zprvu byly obrazy tohoto typu založeny na souzvuku temných červení a „nebarev“ – černé, bílé a šedé. Druhá složka postupně převládla, jak se proměňoval i obsah obrazů: červená totiž byla spojena s figurou, vyjadřující především tělesnost, erotickou a kudlankovitě žravou, která z obrazů začala postupně mizet. Černé a šedé pasáže tvořily většinou pozadí, na němž se začaly objevovat objekty geometrické povahy. A mezi nimi někdy v roce 1982 i transcendentní symbol pyramidy, dále členěné liniemi spojenými v jejím vrcholu, který se pak pro autora stal na jistý čas velmi důležitým. Na podzim 1983 ho na sympoziu Chmelnice v Mutějovicích – landartové akci, zlikvidované policejním zásahem hned po vernisáži – rozvinul do prostorové instalace Lacetka, nazvané podle textilní stužky, z níž byla provedena. Jemný kužel, opět tvořený liniemi upevněnými ve vrcholu, obohacený o siluetu lidské postavy, byl zavěšen na drátu mezi sloupy chmelnice a opticky propojen s nebem. Stejný motiv včetně figury se pak objevuje v prvních obrazech série z let 1983–1984, která byla po jeho předčasné smrti čistě pro identifikaci nazvána Šedé obrazy.[1] Oč mu v tomto cyklu šlo, zaznívá z jeho tehdejší poznámky, v níž se nejspíš ještě ozývá ohlas mutějovického sympozia. „Dnešní environmentální tendence s prvky výstavnictví jsou přímým protikladem svatosti.“[2] Nikoliv náhodou se jeden z několika málo obrazů tohoto cyklu, které mají konkrétní názvy, jmenuje Oběť posvátného krále (Šedý XII).[3] Stejný název by přiléhal i k dalšímu obrazu Šedý XIII, kde je „obětovaný“ u nohou černé postavy, která ho probodává tenkým kopím, naznačen mnohem konkrétněji. Podobně můžeme číst i neurčité tvary v pravé spodní části chebského obrazu Šedý V, jejž můžeme klást do těsné blízkosti obou výše jmenovaných. Linie, tvořící původně geometrickou pyramidu, se zde zhustily v absolutně černou plochu vymezenou měkkou křivkou evokující obřadní roucho osoby provádějící oběť. Možná je to archetypální Velká Matka – ne zcela jednoznačný název musíme totiž chápat tak, že posvátný král je zde tím, kdo je obětován v rámci matriarchálního kultu plodnosti. Jen o rok dříve v roce 1982 u nás vyšly proslulé Řecké mýty Roberta Gravese, kde se o těchto problémech důkladně pojednává. Lze přepokládat, že Judl, k jehož zájmům patřilo i studium historie,[4] Gravese četl a že jej právě tato kniha nasměrovala k tématům Šedého cyklu, k jeho slunečním vozíkům, trůnům a archaickým lodím... Byl tak vůbec první, kdo tuto tematiku pro českou postmodernu objevil, několik let před obrazy Stanislava Diviše na stejné téma. Dospěl k nim vlastní cestou, a v rámci českého umění osmdesátých let tak představuje jistou solitérní pozici, kterou v následujících letech dále rozvinul.

[1] Jednotlivé obrazy byly tehdy označeny čísly, která však nevyjadřují pořadí jejich vzniku.

[2] Nepublikované poznámky autora. Citováno podle: PEČINKOVÁ, Pavla: Stanislav Judl, Klatovy 2009, s. 79.

[3] Takto je označen v ineditním sborníku Šedá cihla z roku 1985.

[4] Byl amatérským heraldikem a v této oblasti dokonce publikoval odborné texty.