Autoportrét

Josef Žáček, Autoportrét

2016, olej na plátně, 160 × 160 cm (2 díly). Zakoupeno v roce 2018 od autora.

Za témata svých obrazů si Josef Žáček (1951) vybírá určité společenské či politické fenomény, někdy nenápadné, jindy dramatické a kontroverzní, jako byl v roce 1993 cyklus portrétů hledaných příslušníků německé teroristické skupiny R.A.F. Do hloubky je promýšlí, převádí je na obecné problémy lidské existence, jako jsou například svoboda či systémové násilí moci, aby je pak vyjádřil v oproštěných, mnohdy i těžko dešifrovatelných symbolech. Obvykle pracuje v sériích, ať už to jsou diptychy, polyptychy nebo širší tematické cykly. Dalšími výraznými znaky jeho obrazů jsou velké formáty, zjednodušené formy zbavené detailů a barevnost redukovaná na jeden či dva tóny. Jeho ikonickou barvou se stala černá, jak to dokládá i chebský obraz. Patří do souboru, který nazval Anticorps, [1] což je francouzský ekvivalent českého termínu „protilátky“. Hlavním tématem se zde slovy autora stala „ubíjející moc každodennosti“. Fungování člověka v rámci společenského systému je možné jenom díky tomu, že naše svoboda je ochromena mechanickým opakováním banálních činností, které pak vedou ke ztrátě citlivosti vůči problémům okolního světa. Kultura může být podle autora jakousi protilátkou, která nás z této utlumené existence vytrhne a znovu nás přiměje, abychom vůči světu zaujímali otevřené postoje založené na vlastní svobodné vůli.

Způsob, jakým se do tak široce formulovaného konceptu vřazuje obraz Autoportrét, je pro autorovo uvažování příznačný. První významovou vrstvu lze uchopit velmi snadno. Jde o ironickou variaci na žánr dobře známý z dějin umění: autor nezobrazuje svou tvář, nýbrž nohy, které ovšem v jeho případě „… díky drobné anomálii nejde zaměnit za jiné“. [2] Tuto anomálii bylo možné zobrazit jen díky tomu, že obraz působí jako reprodukce rentgenového snímku. Tento specifický typ technického obrazu tu zároveň sehrává ještě další roli. Podle Žáčka se „… blíží představě vnitřní prázdnoty“, a tím koresponduje s celkovým zaměřením cyklu. A konečně existuje ještě poslední významová rovina: pokud člověka místo tváře reprezentují dolní končetiny, symbolizuje to posun od jeho psyché – zdroje svobodného jednání, k fyzis, tedy k tělesné podstatě, která může být naopak zcela ovládnuta. A to je vlastně přesně to, oč mu v sérii Anticorps šlo…

[1] V roce 2017 ho představil na stejnojmenné výstavě v GHMP (Colloredo-Mansfeldský palác), doprovázené katalogem.

[2] JUŘÍKOVÁ, Magdaléna: Anticorps. Katalog výstavy v GHMP. Praha 2017, s. 64.