V údolí (Živočich a věc)

Petr Pavlík, V údolí (Živočich a věc)

1979, kaseinová tempera na plátně na dřevěné podložce, 124 × 84 cm. Značeno vlevo dole: „PAVLÍK 79“. O 700. Zakoupeno od autora v roce 1992.

Petr Pavlík (1945) patří ke generaci, kterou naplno zasáhla normalizace. Po absolutoriu pražské Akademie v roce 1973 se spolu se svými vrstevníky ocitl v situaci, kdy pro ně téměř neexistovala možnost vystavovat: oficiální galerie jim byly uzavřené, protože odmítli přistoupit na jejich ideologické normy, a nezávislá výstavní scéna se začala v reakci na tento stav teprve pozvolna formovat. On sám se na vzniku výtvarného undergroundu podílel, v jeho rámci dokonce patřil k nejaktivnějším. Tu a tam se objevila příležitost vystavovat alespoň v regionech, a jeho první velká výstava tak proběhla roce 1981 v Chebu.[1] Galerie z ní tehdy dokonce zakoupila jeden obraz. O deset let později v roce 1992 tento základ rozšířila o celou kolekci děl kupodivu spadajících do stejného roku 1979, obsahující další obraz, dvě rozměrné kvaše na papíru a kresbu. K rozměru Pavlíkovy osobnosti patří mimořádný intelektuální rozhled a hluboká sečtělost, zejména filozofické a psychologické literatury. Díky tomu si dobře uvědomoval morální odpovědnost umělce v době nesvobody a podle toho se snažil také jednat. Především to znamenalo s plným nasazením a vnitřní svobodou realizovat svůj náročný umělecký program. Pavlík se tehdy pokoušel dosáhnout stavu, v němž vědomě potlačí svou kulturní zkušenost, jako by byl – slovy Marie Klimešové – „… pouhým médiem pro vynořování tvarů světa. Nejsou to však tvary světa, ale tvary vědomí, a ještě spíše tvary nevědomí; tato metoda má v sobě citelný jungovský základ v rozpomínání na prvotní stav světa.“[2] V jeho obrazech tedy logicky nenajdeme kritickou reflexi politických poměrů nebo „konzumního socialismu“, jak se s tím setkáváme u jeho vrstevníků, přesto paradoxně zcela přesně vystihuje ducha doby: jsou to krajiny naplněné bezčasím, v nichž se odehrává nějaký absurdní děj. Jak však vzpomíná, jeho psychickému naturelu, spíše pomalému a váhavému, tato atmosféra docela vyhovovala: „Protože čas byl tehdy naprosto bezcenný, měl jsem ho dost a dost, abych se mohl v klidu nořit do prostoru svých duševních labyrintů, svobodně se jimi prodírat a putovat třeba až k Velkému třesku.“[3]

[1] Petr Pavlík, Obrazy – kresby. Kurátorkou výstavy byla Božena Vachudová.

[2] KLIMEŠOVÁ, Marie: „Pořád to přelejvám, až je z toho těžká voda“,in: Petr Pavlík: Práce z let 1976–88, katalog výstavy, Galerie umění Karlovy Vary, 1989. Cit. podle: Petr Pavlík. Poutnice v labyrintu. Praha 2010, s, 348–349.

[3] Z e-mailové korespondence s autorem.