Ohrada

Vlastimil Beneš, Ohrada

1957 nebo 1959, olej, plátno, 70 × 100 cm. Značeno dole v pasáži ohrady: „Beneš 59“ (číslo 9 obtížně čitelné); vzadu na plátně: „OHRADA / MCMLVII / 100 x 70 cm / Beneš“. O 108. Získáno v roce 1963 převodem z Ministerstva školství a kultury.

Ve věku, kdy umělci začínají formovat svůj výtvarný názor, vstoupila do života Vlastimila Beneše (1919–1981) válka. Byl sice přijat ke studiu historie na pražskou Filozofickou fakultu, vzápětí však byly vysoké školy zavřeny. Nejspíš i díky tomu u něj převážil zájem o malířství a v letech 1940–1943 navštěvoval soukromou kreslířskou školu Emanuela Frinty. Po osvobození se sice ke studiu historie vrátil, a dokonce byl souběžně přijat na UMPRUM, ale to už měl rodinu a nakonec zvolil úřednickou dráhu. Tyto události dějinné i soukromé povahy způsobily jeho poněkud opožděný nástup: ačkoliv je starší než někteří umělci Skupiny 42, spojujeme ho až s generací poválečnou. S ní v druhé polovině 50. let vstoupil na pozvolna se uvolňující výtvarnou scénu, nejdříve samostatnou výstavou ve foyer divadla D34 v roce 1956 a o rok později jako člen skupiny Máj 57. V tomto raném období jej řada rysů spojuje s Otou Janečkem, který se narodil ve stejném roce. Po válce se spřátelili a jejich práce z té doby vykazují podobnou modernistickou stylizaci s poetickým nábojem, který se u Janečka posléze proměnil v nasládlý lyrismus. Beneš však svůj osobní styl, jemuž zůstal věrný celý život, předznamenal roku 1948 provokativním až rouhačským Ukřižováním (Galerie Zlatá husa), poetikou i výtvarně blízkým poválečným obrazům Francouze Bernarda Buffeta. Byl to jakýsi výkřik mimo osobní kontext, mimořádný i v dějinách českého umění. Všechny jeho další obrazy kriticistní aspekt postrádají, nahrazuje ho tendence dát konkrétnímu místu univerzální význam. Působí jistým naivizujícím dojmem, ve skutečnosti jsou ovšem pečlivě komponovány, či přímo konstruovány, opírají se o rozsáhlé znalosti starého i moderního umění a také jsou provedeny téměř staromistrovskou technikou. Během války a ještě dlouho v padesátých letech, kdy byla nouze o malířský materiál, se věnoval převážně akvarelu, jakmile to však bylo možné, definitivně přešel k olejomalbě. Osvojil si tradiční lazurní malbu, při níž jsou jednotlivé vrstvy nanášeny v dlouhých časových odstupech, během nichž malba zasychá, takže vždy pracoval na mnoha obrazech současně. Velmi brzy se také ustálil jeho námětový okruh. Opakovaně se v něm pak vrací určité charakteristické motivy, mezi které patří i „ohrada“ z chebského obrazu – malebné nakupení různých stavení a bud. Nejspíš jde o nějakou dílnu či autoopravnu na periferii, jak naznačují útržky reklamních nápisů, v 50. letech už vybledlých. Toto prostředí mu bylo blízké. Byl sice vzdělaným intelektuálem, zároveň však vyrostl v prostředí dělnického Žižkova a miloval a sbíral projevy lidové kultury; mimo jiné byl znalcem lidového loutkářství, což právě v době vzniku našeho obrazu uplatnil ve výpravě loutkového filmu Emila Radoka Johannes Doktor Faust (1958).