Kytice

Jiří David, Kytice

1989, kombinovaná technika na plátně, 90 × 65 cm, O 751. Získáno 2013 nákupem od autora.

Jiří David byl v 80. letech iniciátorem dvou zásadních generačních vystoupení: v roce 1984 studentských Konfrontací a v roce 1987 skupiny Tvrdohlaví, v obou případech se Stanislavem Divišem. K této vůdčí roli byl předurčen nejen svým intelektuálním založením, ale i tím, že v té době byl již zralou osobností, protože mezi svými vrstevníky patřil k nejstarším. Na Akademii výtvarných umění v Praze se totiž dostal až na několikátý pokus a zakončil ji v roce 1987, kdy už překročil třicítku. Jeho tehdejší práce reprezentují to nejaktuálnější, co na tehdejší scéně vznikalo. Od figurace, inspirované dobovou novou expresí okruhu německé skupiny Neue Wilde (Noví divocí), která na zmíněných Konfrontacích převládala, záhy přešel k projevu mnohem osobitějšímu. Obrazy, které tehdy vytvářeli Jiří Kovanda, Stanislav Diviš a právě on, měly formální podobu jakýchsi schémat či rébusů a programově reprezentovaly obrat od „velkého příběhu“ (tj. umění s morálním či spirituálním poselstvím) k „jazykovým hrám“, jak ho tehdy v několika textech formulovali teoretici české postmoderny Jana a Jiří Ševčíkovi. „Když jsme naplnění nevírou ve velké téma, být upřímným znamená: žádné téma, dílo bez obsahu, obraz bez středu, jen vlastní jazyk, který nenese jinou informaci než o sobě samém.“ V té době David také napsal dva texty – Totální distance v období sociální vybledlosti a Skutečnost jako fragmentární věcnost –, které v roce 1988 publikoval v samizdatovém časopise Někde něco. Termíny sociální vybledlost a fragmentace reality, které velmi přesně označují duchovní atmosféru pozdní normalizace těsně před pádem komunismu, se odráží i ve formální podobě obrazů z té doby, k nimž patří i dvě plátna z chebské sbírky. V obraze Kytice se autor, řečeno jeho slovy, „… snažil zachytit jistý druh prázdna. Plující, zdánlivě nespojitelné fragmenty. Reálné dětské umělohmotné ramínko se v obraze transformuje do abstrahovaného prostoru, jenž má vzdáleně a s jistou ironickou distancí připomínat Mondrianovy obrazy.“