Pohled ke kruchtě sv. Víta

Oldřich Blažíček, Pohled ke kruchtě sv. Víta

1934 nebo 1935, olej, plátno, 144,5 × 107,5 cm, O 395. Zakoupeno v roce 1974 ze soukromé sbírky.

První pohledy do chrámových interiérů vytvořil Oldřich Blažíček (1887–1953) ještě během svého studia na pražské Akademii v ateliéru Hanuše Schwaigera. Na jeho podnět takto během prázdninové cesty do Dalmácie v roce 1910 zachytil kostel sv. Vlaha (Blažeje) v Dubrovniku. Hned po návratu si uložil úkol mnohem náročnější: zobrazit vnitřek katedrály sv. Víta. Oslovil kanovníka svatovítské kapituly Antonína Podlahu, historika umění a sběratele, který řídil dostavbu katedrály. S jeho svolením zde pracoval celý měsíc. Během této doby vytvořil pět drobnějších obrazů na dřevěných deskách, které nadchly Podlahu i Schwaigera. Podle jednoho z nich, na němž zobrazil tzv. Wohlmutovu kruchtu, provedl v následujícím roce 1911 větší obraz, „… jenž byl jeho prvním kusem mistrovským a jenž mu dobyl jména a obecného uznání“.[1] (Antonín Matějček) Blažíček se těšil přízni především konzervativní části publika a jeho tvorba se i nadále odvíjela stranou aktuálních uměleckých směrů.

Blažíčkova tvorba se nadále odvíjela stranou aktuálních uměleckých směrů a těšila se přízni především konzervativní části publika. Chrámovými interiéry se zabýval po celý svůj život a vedle krajin, zejména z rodné Vysočiny, se staly jeho hlavním tématem. V letech 1934 a 1935 se šesti obrazy vrátil do pražské katedrály. Obraz ze sbírky GAVU Cheb má mezi nimi zvláštní postavení: Blažíček zde totiž zobrazil stejný motiv jako na výše zmíněném obraze, přesto však šlo o situaci odlišnou. Kruchta, kterou v letech 1557–1560 dvorní architekt Ferdinanda I. Bonifác Wohlmut uzavřel hlavní loď nedostavěné katedrály, totiž musela být v letech 1924–1926 při jejím prodloužení rozebrána a umístěna v čele severního ramene transeptu, tedy jen několik metrů od svého původního místa, ovšem otočená o 90 stupňů.

Na obraze zaujme především v podstatě romantický model zachycení monumentální gotické architektury ozářené až oslepujícím světlem řinoucím se horními okny. V monochromním barevném ladění do šedohnědých odstínů se výrazněji uplatňuje pouze modravý akcent vitráže v průhledu do kaple sv. Zikmunda.[2] Z vybavení chrámu lze dále identifikovat obrazy na vnější stěně sousední Staré sakristie,[3] raně barokní kazatelnu z let 1618–1631 a sochy českých světců od Františka Preisse (1696) na pilířích křížení. Dokončená katedrála byla pro veřejnost otevřena na svátek sv. Václava 28. září 1929 a Blažíček zde znovu maloval v letech 1934 až 1936, kdy vznikl i chebský obraz.[4]

[1] Sv. Vít, olej na dřevě, 110 × 100 cm, Obrazárna Pražského hradu, 1911. MATĚJČEK, Antonín: Oldřich Blažíček. Praha 1941, s. 21.

[2] Jde o okno podle návrhu Antonína Lhoty z let 1868 až 1869.

[3] Dole Křest Krista Petra Brandla (1722), nad ním Navštívení Panny Marie Jana Jiřího Heringa (20. až 30. léta 17. st.).

[4] Dosud byl obraz uváděn s chybnou datací 1911, neboť se předpokládalo, že patří do oné první skupiny Blažíčkových obrazů z chrámu sv. Víta. V soupisové příloze Matějčkovy monografie, sestavené Oldřichem J. Blažíčkem, ho lze ztotožnit buď s položkou „další tři interiéry z kostela sv. Víta“ z r. 1934 nebo s obrazem „Pohled do chrámu sv. Víta“ z roku 1935. MATĚJČEK, Antonín: Oldřich Blažíček. Praha 1941, s. X.