Ironický pomník

Stanislav Kolíbal, Ironický pomník

1973, 249 cm, železo, provázek. Zakoupeno v roce 2018 od autora.

V roce 1973 se Stanislav Kolíbal (nar. 1925)  vrátil k tématu, kterým se už jednou zabýval ve svém Papírovém pomníku (1967). Obě práce představují vertikálně orientované objekty, původně elementární geometrická tělesa, nyní však v procesu destrukce: naříznutá deska se bortí, železnou tyč při kraji prořezává provázek. Klíčovým momentem interpretace je termín pomník v názvu, který do kompozice vnáší rozměr času. Každý pomník je zhmotněnou iluzí trvání ad infinitum, a právě iluze je tím, co se zde hroutí, jakoby přímo před našima očima v jistém konkrétním okamžiku, v němž se v soše zastavil čas. Zde je navíc přítomen paradox, že „hrdý“ kov destruuje materiál tak nenápadný a všední, jako je provázek, obyčejný režný motouz, který si Kolíbal oblíbil právě pro tyto vlastnosti, korespondující s estetikou jeho tvorby.   Teoretik Jiří Valoch v „akademických“ Dějinách českého výtvarného umění toto dílo klade na samý počátek konceptuálního umění u nás. Cenil si ho natolik, že autora kdysi přesvědčil, aby pro jeho proslulou soukromou sbírku vytvořil jeho menší verzi. Zároveň je podle něj symptomatické pro celou skupinu Kolíbalových prací z let 1968–1974, kterou charakterizoval jako „… tematizování souvztažnosti pevného, geometrického, striktního na jedné straně a organického, ‚měkkého‘, individuálně artikulovaného na straně druhé. Vztah obou pólů se stává vlastním poselstvím díla. Nikoli jeden nebo druhý přístup, ale jejich vzájemné sepětí, nalezení takové vizuální formy, v níž jsou oba tyto aspekty spjaty.[1]

[1] VALOCH, Jiří: Konceptuální projevy. In: ŠVÁCHA, Rostislav – PLATOVSKÁ, Marie (eds.): Dějiny českého výtvarného umění VI (1958–2000), Praha 2007, s. 556.