Odpoutaný Prométheus

Václav Tikal, Odpoutaný Prométheus

1945, olej na plátně, 46 × 70 cm, značeno vpravo dole: V. Tikal 45, O 548. Zakoupeno v roce 1968 od rodiny autora.

Pro Václava Tikala (1906–1965) byla malba dlouho pouhou zálibou. V roce 1937, kdy právě překročil třicítku a měl už rodinu, se však odhodlal ke studiu na pražské Akademii výtvarných umění. V ateliéru Jakuba Obrovského si osvojil klasickou malířskou techniku „postavenou na hladkém, splývavém rukopisu tlumené barevnosti s jemnými valérovými přechody a smyslem pro až minuciózně podaný detail“.[1] V té době jej zároveň silně oslovil surrealismus. Během války se seznámil s Karlem Teigem, jeho hlavním českým teoretikem, i s několika „mladšími surrealisty“,[2] s nimiž posléze založil Skupinu Ra.

Odpoutaný Prométheus patří k vrcholným dílům jeho surrealistického období, kdy v duchu dalíovského verismu maloval obrazy odrážející „… zběsilost událostí našeho času“.[3] Název obrazu odkazuje ke stejnojmennému dramatu Percy Bysshe Shellyho z roku 1820, které antický mýtus reinterpretuje jako pád tyrana, tj. Dia, což asi koresponduje s blížícím se koncem Hitlera a nacismu. Z příběhu, odehrávajícího se v pohoří Kavkaz, zde však zbylo jen obecné zasazení do skalnaté krajiny a pero zabitého orla, který se živil jeho dorůstajícími játry.[4] Ústředními motivy jsou tu padák, který můžeme například v kontextu výsadku v Normandii vnímat jako symbol osvobození, a významově s ním související „mlhovinový pás bělavých teček, navozujících představu letícího roje pampeliškového chmýří“.[5]

[1] VYKOUKAL, Jiří: Václav Tikal. Praha 2007, s. 21.

[2] LORENC, Zdeněk – KUNDERA, Ludvík: Mladší surrealisté. Blok 1, 1946–47, č. 2–3, s. 77.

[3] Těmito slovy sám Tikal popsal své první setkání s obrazy de Chirica a Dalího. Citováno podle úvodního textu Františka Šmejkala v katalogu výstavy Václav Tikal. Posmrtná výstava malířského díla. 1941–1965 v Domě umění města Brna v roce 1966.  

[4] Stejný motiv tentokrát dvou per se však už o rok dříve objevuje na obrazech Invaze lásky I a Hlad, kde jde o otevřený symbol bez nějakého explicitního vysvětlení. Podobně z obrazu do obrazu přecházely i další motivy Tikalova surrealistického vokabuláře.

[5] VYKOUKAL, Jiří: Václav Tikal. Praha 2007, s. 23.