Ležící žena

Emil Filla, Ležící žena

1932, olej na plátně, 130 × 163 cm, značeno vpravo nahoře: Emil Filla XXXII, O 558. Zakoupeno v roce 1968 od rodiny autora.

Ústředním problémem meziválečné tvorby Emila Filly (1882–1953) byl vztah k dílu Pabla Picassa. Filla, malíř mimořádného intelektu a s teoretickými ambicemi, považoval Picassa za tvůrce velkého slohu 20. století, schopného stmelit tříšť ismů moderní doby. Programově se rozhodl vzdát podstatné části své originality, která je klíčovou hodnotou moderního umění, a stát se „věrozvěstem“ této ideje. Sledoval Picassovy stylové a tematické proměny, přebíral je a svou tvorbou se snažil dokázat, že stejně jako ve velkých historických epochách lze v limitech víry v nadosobní hodnoty vytvořit originální dílo, malířsky suverénní a výrazově silné. Na začátku třicátých let, kdy ve shodě s Picassem opustil pozdní plošný kubismus a nahradil ho stylově rozvolněnou modernistickou figurací, jejímž téměř výhradním motivem byla ženská postava, se oba ocitli v blízkosti surrealismu.[1] U Picassa tento krok přivítal teoretický vůdce francouzského surrealismu André Breton, u Filly pak český teoretik Karel Teige, který v roce 1934 – s ostnem vůči Štyrskému a Toyen – napsal: „Dnešní obrazy Emila Filly, malíře tak svrchované kultury a kouzelníka barev, jakého české umění dosud nepoznalo, jsou svým ,nádherným‘ básnickým světlem často mnohem blíž surrealismu než obrazy mnohých malířů, kteří se přiživují u francouzských surrealistů…“[2]

U Picassa i Filly se setkáme s různými formulacemi ženské figury, od dekorativní stylizace po drsné deformace a destrukce lidského těla. Ležící žena, jeden z největších Fillových obrazů vůbec, patří k prvnímu pólu této škály. V podstatě jde o eroticky intimní akt ženy, jejíž pojetí tváře současně z profilu a z ánfasu ještě odkazuje ke kubismu. Dekorativní dezén tapet je jednou z přímých výpůjček z Picassova díla a najdeme ho například na známém obraze Sen ze stejného roku.

[1] K tématu více: SRP, Karel: Muž s hořící hřívou. Emil Filla a surrealismus 1931–1939. Doprovodná publikace ke stejnojmenné výstavě v Museu Kampa, Praha 2017.

[2] TEIGE, Karel: Výstava SVU Manes, Rudé právo XV, 6. 10. 1934, č. 166, s. 4.