Viviery na langusty (Viviery (Île de Sein))

Jan Zrzavý, Viviery na langusty (Viviery (Île de Sein))

1935, tempera na překližce, 38 × 61 cm, značeno vpravo nahoře: Zerzavý 35, O 282. Převedeno v roce 1969 z Národní galerie výměnou za jiný obraz Jana Zrzavého.

Zaslíbenou krajinou Jana Zrzavého (1890–1977) byla Bretaň, přesněji její pobřežní část Finistère. Zejména miloval ostrov Île de Sein, ležící asi 8 km od pobřeží, kde tehdy žilo něco přes 1000 obyvatel, převážně rybářů. Na tomto obraze vidíme motivy, které zde maloval opakovaně: drobná políčka obehnaná kamennými zídkami, mohutnou zeď pobřežní ochranné hráze nebo ony „viviery na langusty“ z názvu obrazu, což jsou dřevěné bedýnky plovoucí v moři, v nichž se tito korýši chovali.[1] Také drobná cylindrická vrš zobrazená vlevo byla určena pro lov langust. 

Do Bretaně Zrzavý pravidelně přijížděl od roku 1925 až do mnichovské dohody 1938, kdy nás naši spojenci, mezi nimi Francie, zradili. Tehdy se zařekl, že Francii na protest proti jejímu postoji již nikdy nenavštíví. Tento postoj vyjádřil ve svém textu Finistère, má ztracená země… z února 1939. V něm také vylíčil dojem, kterým na něj působila zdejší magická krajina. „Největším kouzlem Finistère je Île de Sein. Vynořuje se z moře, tyčí svou širokou a velkolepou siluetu do zelených vod, majestátní hmoty nábřeží a i řady starých ušlechtile utvářených domů. Černě oděné ženy nesou na hlavách velké koše s mořskými chaluhami. Velké balvany ohraničují a proti větru chrání malá políčka, která se podobají hřbitovu s hroby. V přístavu se kymácejí chmurné lodi, které v hlubině modré neprůsvitné noci připomínají černé stíny zavěšené mezi zemí a nebem, přízraky lodí, jejich duše. Černé majáky roztrhávají strašidelnými rameny němé temnoty. Jenom z dálky doléhá hluchý šum přílivu, vlekoucího bílé oblázky jako kosti na sebe narážející při umrlčím tanci. Lidé se dlouho vyhýbali tomuto ostrovu, starému hřbitovu keltských druidů, kde kdysi bydleli pouze čarodějnice a jehož atmosféra dosud vybavuje strach a úzkost. Nízký a úzký, ve stálém nebezpečí, že bude zaplaven mořem, vždy připraveným ho pohltit, skýtá tento ostrov dramatické divadlo zápasu moře se zemí a zápasu člověka s živly. Pro mne však, malíře, je tento ostrov vytoužený ráj, nevyčerpatelná pokladnice tvarů a barev. Obzvláště barev; jaké bohatství, jaká jemnost tónů, jak široká stupnice! Od tmavých, teple sametových černí, přes tmavě šedé až k šedím bledým a namodralým, od černých, červenavých nebo narezavělých hnědí k žlutím světlým, téměř nepostižitelným, od pálených pochmurných a mdlých zelení až k průzračnosti světle perleťové zeleně obzoru a povrchu moře v dáli. (…) Île de Sein je nepopsatelný pro toho, kdo ho neviděl. Jeho tragická, tajuplná a osudová krása přesahuje prostředky všech umění.[2]

[1] Termín se zde používá i pro klasické sádky pro pěstování mořských živočichů.

[2] ZRZAVÝ, Jan: Finistère, má ztracená země (27. 2. 1939). In: Jan Zrzavý. O něm a s ním. Praha, 2003.