Koňská hlava

Vincenc Makovský, Koňská hlava

1931, bronz, v. 67 cm, P 266. Zakoupeno v roce 1996 od soukromého majitele.

Po absolutoriu na pražské Akademii výtvarných umění v roce 1926 získal Vincenc Makovský (1900–1966) od francouzské vlády roční stipendium v Paříži, kde nakonec zůstal až do roku 1930. Spolu s dalšími generačními druhy, jako byli malíři Toyen, Jindřich Štyrský a František Foltýn a sochaři Hana Wichterlová, Bedřich Stefan a Josef Wagner, zde tehdy vstřebával ty nejaktuálnější podněty. Monumentální realismus Antoina Bourdella, v jehož pařížském ateliéru pracoval, ho zaujal mnohem méně než k abstrakci směřující tvorba avantgardistů Hanse Arpa a zejména Constantina Brâncușiho. Podobně tomu bylo i u ostatních českých sochařů. U Makovského to lze doložit na dvou klíčových plastikách z prvního roku pobytu – první z nich je dnes už neexistující sádrová Hlava-vejce, druhou Hlavu-přilbu (obě 1926–1927) vytvořil v opuce. Ohlas jejich originálního tvarosloví najdeme i v soše Koňská hlava, která vznikla až po návratu do Čech v roce 1931: ostrý zářez do vejcovitého tvaru první hlavy zde připomíná seříznutí koňské tlamy, z té druhé zůstal motiv homolovité hmoty proražené nepravidelně pravoúhlými otvory. Vedle těchto formálních znaků spojuje jmenované plastiky především celková koncepce. Vždy se jedná o enigmatický, silně oproštěný tvar, za nímž není stylizace či abstrahování přírodní reality, a přesto odkazuje k určité vizuální zkušenosti, kterou Petr Wittlich popsal jako „zbarbarizovanou antickou tradici“. Hlavu-vejce a Hlavu-přilbu spojuje určitá symbolická dualita, neboť zastupují ženský a mužský princip, Hlavu-přilbu a Koňskou hlavu zase představa bojovníka a jeho koně.

Koňská hlava patřila spolu s obrazem Toyen Opuštěné doupěte ke klenotům slavné sbírky právníka Františka Čeřovského a sdílela s ním stejný osud: po její konfiskaci se ocitla v Národní galerii, odkud byla po roce 1989 vrácena v restituci Čeřovského potomkům a v devadesátých letech od nich získána do sbírek GAVU Cheb.