Zátiší

Antonín Procházka, Zátiší

1928, enkaustika na překližce, 47 × 64 cm. Značeno dole uprostřed: Ant. Procházka 28, O 404. Zakoupeno v roce 1974 z obchodu Starožitnosti.

Antonín Procházka (1882–1940) byl členem expresionistické skupiny Osma (1907–1908) i kubistické Skupiny výtvarných umělců (1911–1914). Po první světové válce však postupně od kubismu přešel k realistickému stylu s osobitým naivizujícím zabarvením. Mezi malíři předválečné avantgardy nebyl sám, kdo přitom modernistickým způsobem začal přehodnocovat historické styly, zejména klasicismus. Tzv. neoklasicismus se stal jedním z hlavních proudů dvacátých let. Procházkovy tehdejší obrazy však zároveň korespondují s novou vlnou dekorativismů, která zasáhla v různé míře užité i volné umění a posléze byla pojmenována art deco. Art deco bylo mondénní, mísilo výsledky formálních experimentů avantgardy se stylizovaným realismem a levicové utopie s měšťáckými představami o harmonii a štěstí v každodenním životě. Tedy přesně to, co najdeme v Procházkových obrazech, zejména pak v těch, které Vojtěch Lahoda ve shodě s předválečnou interpretací Václava Nebeského popisuje jako „… zvláštní vitríny na oblažení pohledu na principu výkladní skříně, kde každá věc má své samostatné místo, aby ji bylo možné vizuálně vychutnat.[1]

Za pozornost stojí i Procházkova malířská technika, která s proměnou jeho stylu souvisela. Enkaustika, vyvinutá už ve starověkém Řecku, využívá jako pojidlo barev vosk. Barevná vrstva se na podklad nanáší zatepla a umožňuje vytvářet jak lazurní efekty, tak i vysoké až reliéfní nánosy barev. Procházka začal s voskem experimentovat už začátkem dvacátých let, nenašel však žádné následovníky. Teprve až o mnoho desetiletí později se k této technice vrátil malíř František Ronovský.

[1] LAHODA, Vojtěch: Antonín Procházka ve dvacátých letech: sugesce formy. 49. Bulletin Moravské galerie v Brně, 1993, s. 28.